Poctivé heavy metalové řemeslo od SAXON potěší v každé době, ale letos musím tuhle legendu obzvlášť pochválit, protože jejich nová kolekce „Call To Arms“ v sobě skloubila všechny klady tvorby těchto nezdolných Britů z jejich nejslavnější éry, tedy z osmdesátých let. Máme zde jak kovovou říznost, charakterizovanou jejich prvními čtyřmi řadovkami (které se staly ve své době doslova pomníkem celého hnutí NWOBHM), tak také hitovou načechranost, reprezentovanou spíše pozdějšími alby, logicky orientovanými na americký trh – tedy jmenovitě nejvíce asi „Innocence Is No Excuse“.
Je sympatické, že na rozdíl od některých předchozích alb zde SAXON nepropadají touze být za velebitele nějakých historických nebo hrdinných událostí (pryč s nějakými erby a rytíři), a zanechávají tuto část své tvorby klidně spát. Tím však nechci říct, že nedojde na žádné rozmáchlejší epické číslo s košatou instrumentální výstavbou. Převládají však bouřlivé vypalovačky, orientované na neradostnou současnost. Soustředění se na řízný heavy metalový flák je totiž pro letošek tím nejpodstatnějším a to je velmi dobře.
Návrat k civilní formě z období alb, jakými byly třeba „Wheels Of Steel“ nebo „Strong Arm Of The Law“, nabízí opravdu valná většina zdejších položek, a byť už nejde o songy tolik spjaté s motorkářskou stylizací, můžu s klidným svědomím říct, že nás novinka spolehlivě přenáší do časů, kdy odevšad duněl heavy metal. Nic není pro SAXON důležitější než chytlavý vál z těžkého kovu, s nerozbitným základem v řízných kytarových laufech a s autenticky vypjatým vokálem Biffa Byforda, gradujícím do výrazného refrénu. Zhmotnění všeho, co mám na mysli, je zde zastoupeno třeba zrovna ve skladbě „No Rest For The Wicked“, které nechybí náboj ani melodické nápady, a platí zcela určitě za jednu z nejpovedenějších položek. Všechny ty plagiáty a revivaly, se kterými se v posledních patnácti letech roztrhl pytel, ať už mám na mysli HAMMERFALL nebo dokonce (bojím se to odporné slovo vyslovit) SABATON, se můžou jít víte co. SAXON je všechny levou zadní školí a ukazují jim, jak se to má dělat.
Podstatnou roli hrají neotřelé melodie, které dělají téměř všechny skladby zajímavé, což hodně potěší. Potencionálních metalových hitovek je tady opravdu mnoho. Již od mohutného úvodu v podobě „Hammer Of The Gods“ je posluchač vržen do nahrávky s neskutečnou vervou, což později stvrzují rychlé a o nic méně energické vánice typu „Surviving Against The Odds“ nebo „Afterburner“. Je jasné, že zápal pro heavy metal a energii se u těchto bezmála šedesátníků nestal ani po třiceti letech jen prázdným pojmem. Fantastické jsou rovněž rozmáchlejší položky typu „Back In ´79“ nebo „Mists Of Avalon“, oplývající výbornou melodikou a košatější instrumentací. Nejepičtější položkou je však titulní flák, začínající pozvolna jako balada a postupně gradující (jeho druhá, orchestrální verze se nachází v závěru alba jako bonus). Naproti tomu „Chasing The Bullet“ je přímočará riffová skladba, stojící na výrazném, strojově přesném kytarovém motivu. Její spřízněnost s novou tvorbou německých ACCEPT se nabízí velmi zřetelně. Varovný song s námětem apokalypsy „When Doomsday Comes“ připomene svými kaskádovými motivy hard rockové mistry z DEEP PURPLE v období jejich návratového alba „Perfect Strangers“ (1984) a není tedy zřejmě žádnou náhodou, že si v něm zahostoval současný klávesák „Párplů“ Don Airey, který v jeho závěru vystřihl bravurní sólíčko.
Znovu je tedy v ovzduší mlhavých britských velkoměst cítit síra. Smog se snáší z oblohy na šedé uniformní uličky jak za časů železné Margarety. Blbá nálada a frustrace ze současné sociálně-politické situace na Ostrovech je mezi tamější omladinou, dělnictvem a nedobrovolnými pobirately podpory na cestě vzhůru. SAXON stvořili jakýsi metalový soundtrack pro nadcházející období a je to soundtrack opravdu pozoruhodný. Jedno z jejich lepších alb. Poctivá práce.